Pod Agri Dagi stale s Kurdy

Naposledy jsme se ohlasili nadseni po prvnim dnu naseho tureckeho cykloputovani. Mame za sebou dalsi tri - rozloucili jsme se s jezerem Van a vydali se na horskou etapu. S Kurdy jsme stale zadobre, diky Olousi, rozsiril jsi nase moznosti nekolikanasobne.
Posledni spani u jezera Van bylo take romanticke, spali jsme na plazi, kde jsme vyplasili u vecere plamenaky, co tu nechali stovky suchych nedojedebych ryb. Ovsem romantiku narusili komari (kurdsky synek), kterych tu diky mokradum byla tisicova hejna a Poly z nich malem dostal amok. Dalsi den jsme u Muradye spocinuli u vodopadu, jake jsou ve Skandinavii na kazdem kroku, ve vyprahlem Turecku jsou vsak velkou atrakci.
Prvni kopec, jehoz jsme se dost obavali, nam pomohl prekonat mily kamionak, kt. nas vyvezl do sedla. Na nasi obhajobu dodavame, ze jsme vubec nestopovali, snad v koutku duse jsme s takovou moznosti koketovali, ale kdyz tirak se susenkami sam bez vyzvani zastavil, celkem ochotne jsme naskocili. V sedle jsme si vychutnali prvni vyhled na posvatnou horu Agri Dagi (to je kurdsky Ararat), dokud nas nezacal honit zurivy pastyrsky pes - nastesti 2kolu nestacil. Vyhled na horu jsme si uzili jeste nekolikrat pri nucenym zastavkach kvuli chlazeni rozzhavenych rafku 2kola.
Vecer jsme chteli pres horske vesnicky prejet na Ishak Pasha Saray, aspon mapa cestu naznacovala. Co cert nechtel, s vecerem jsme skoncili s partou veselych kurdskych chlapiku, co ve vesnicce rozborene Turky staveli dum. Zrovna zhavili gril a tak jsme dostali kralovskou veceri, skopove a kureci na grilu, v mnozstvi vetsim nez jsme si dokazali predstavit. Chlapici nas bavili a hostili cajem cely vecer. Uz jsme stejne nemohli dal, vsude na kopcich Jandarma, turecka vojna, co hlida hranice s Iranem. Rano nam chlapici jeste ukazali svoji sprchu, tak jsme si po dlouhe dobe umyli kstice. Zvlaste ta Kachky a modre oci tu pusobily exoticky.
Rano nas probudili, nasytili chalvou a my jsme vyrazili do Dogubayazit a na Ishak Pasha Palac. Ten kopec nahoru jsme si tvrde odmakali, stridave v sedle a tlacice. Palac je pekny, az na to, ze ho Turci neumi moc dobre zrestaurovat. Prinesl nam setkani s 2 belgickymi cyklisty, jez zde odpocivali po 7000km po Asii a Turecku. Take nas doslova obklicili turecti zacci, kazdy se stejnou otazkou, what is your name? a where are you from?, ale vsichni pisteli naraz, az se podobali komarum.
Pri ceste z Palace dolu, bylo zrovna nejvetsi poledni vedro, jsme zjistili, ze duse je treba v horku ufouknout, hned 2 jsme znicili dirou u ventilku. Jinak ale nase 2kolo slouzi jako verny pritel, Poly uz vi, na co ktery sroubek slouzi a je z nej zrucny opravar.
Ve velkomeste jsme doplnili zasobu dusi a sily kebabem a cajem. Kvuli defektu jsme moc neujeli, ale neva, aspon jeste spime s vyhledem na Ararat.
Ted jsme v Igdiru, horska etapa skoncila 20km sjezdem, brdy,  duse i nase zadky jej zvladli vyborne. Jsme v nizine, je tu podstatne vetsi horko, tipujem tak 35 ve stinu. Nam to nevadi, mame poledni siestu v cajovne s 12 kopecky zmrzliny kazdy (tati, to by se Ti libilo). Jste tak 4-5 dni a turecka etapa bude za nami. Tesime se zpet do mirneho pasu, snad budou v Gruzii nejake stromy...