Vitejte v Gruzii

Prekrocenim sedla 2550 m.n.m. jsme se dostali do Gruzie. Cesta to byla narocna, dokonce jsme se na monent stali hrdiny, to kdyz nas zastavila turecka narodni televize a udelala s nami rozhovor, teda spis si nas zkouseli z turectiny a delali si z nas srandu tureckymi jazykolami.
Prechod pres hranici probehl dobre, u Turku znudena byrokracie, 3x ukazat pas, nez nam tam pleskli vystupni stempl, Gruzinci byli moderni, vybaveni americkou ambasadou si nas vyfotili. Jedine diveni zpusobil Polyho plnovous, byli jsme pripraveni vytahnout nuzky, ale protentokrat to nebylo treba.
Gruzie je o dost zelenejsi, svezejsi nez turecke sucho, ale vedro tu maji taky velke.
Hecli jsme se a prvni den dojeli az na Vardziu. Cesta podel reky Mtkvari s nami houpala nahoru dolu, obcas pres cestu kravy, i pivo jsme ochutnali. Ridici jsou tu o neco zbesilejsi, obcas troubi jak smyslu zbaveni. Litujeme, ze nas uz nikdo nezve na caj, Gruzinci jsou zatvrzelejsi a mozna na turisty zvyklejsi. Jediny jednoruky pasacek krav nam dal jablicka. Jinak jsme zjistili, ze zmrzlina tu vyjde celkem levne. Vecer, na utesu nad kanonem reky, varime nasi klasickou lahudku: ryzi, zeleninu, syr.
Vardzia je ve skale vytesane obrovske mesto, nejvic nas oslovila kaple uvnitr ve skale, je to 1000 let stare a dechberouci.
Pokracujeme dale na Tbilisi, mame asi 10 dni, pak bychom radi chytili trajekt na Krym.
Po ohledani mistni cenove hladiny mozna vyzkousime i mistni kuchyni.
Myslime na Vas, za chvili jsme v pulce naseho vyletu.

Jezerni cestou a pres Maly Kavkaz na hranici

I bez znaceni jsme celkem dobre nasli cestu od nasich kamaradu vcelaru pres roztomile vesnicky s jeste roztomilejsimi psiky (pro tyto pripady vesim na riditka pohotovostni sacek s kameny) az do mensiho centra Arpacay. Cestou jsme potkali tureckou svatbu, nebo pohreb v autech, ale asi to prvni, pze troubili a z okynka nam hodili bonbony. Radej bychom meloun, ale aspon neco. Horsi jsou ta auta, ktera zastavi, aby se s nami vyfotila a nic z toho. Naposledy jsme takovou atrakci byli pro iranske panicky, zde nezahalene. Nekdy nas taky foti za jizdy na iPhony, ty mame ze vsech radi nejmene.
Ale zpatky do Arpacaje, kde se sebehlo snad cele mestecko (ve vuni tureckych kolinskych jsme si na chvili uvedomili, ze nas pach tak pritazlivy neni, ale co, jedem se vykoupat) a hostili nas cajem a susenkama. My zas na oplatku udelali velky nakup ve zdejsim marketu, kebab neni, je nedele. Chteli jsme si za vsi v klidu snist merunky a zas prisel starsi pan a ucil nas je s dulezitym vyrazem jist, aniz by vytekla stava, a pak na silnici roztloukat pecky, abychom ziskali cenna jadra, jinak pry dost draha.
Jezero Cildir objizdime ze zapadu, cesta je tu horsi, ale civilizace mensi. Jezero je uchvatne, ve vysce skoro 2000 m.n.m., chechtaji se tu rackove a pase se tu mnozstvi dobytka, piskaji pastyri...spime u jezera, konecne trochu zima a muzem pouzit to teple obleceni, co vezem.
Ve meste Cildir jsme pod zaminkou nabijeni fotaku navstivili kebabarnu a cukrarnu a vypili asi 8 caju (ne, z cajove zavislosti se tu nejspis nedostanem, turecky cerny caj je proste skvely a podava se vsude).
Chteli jsme jet puvodne na nejblizsi prechod Aktas, ale je kapali, tj.zavreny, coz je smula, musime o 100km dal na Posof.
Porad jsme dost vysoko. Dnes dalsi objev: prvni turecky les, pravda, je to vysazena monokultura borovic, ale i tak se nam libi, sisky navic sbirame jako palivo do drivkace.
Spime za mestem Damal, vyska 2060m.n.m., na hranici je to asi 40km, doufame, ze prechod do zeme velkych nosu zitra probehne hladce.
PS. Ve volnych chvilich Poly lovi hady, budu z nich mit kabelku :-)

Pres hory do majestatneho Ani na Hedvabne stezce

Po vcerejsi drine se nam moc nechtelo vstavat. Vyjizdime do hor mezi pastevce, vesnicky a krasne horske louky. Poly recykluje zlomenou pastyrskou hul (jedine drevo siroko daleko) a vari ryzi s Vitana rajskou, prisla nam dost k chuti. V dalce uz vidime zbytky starodavneho centra Ani na Hedvabne stezce, ale jeste chvilu nam trva, nez k nemu najdeme cestu. Nevadi, tady v horach jsou krasne visky... hlinene, chudobne, kamene, vsude drubez, dobytek, oslici, kone, usoplene deti a kravska hovna (jedine palivo).
Ani zalozili Gruzinci a Armeni, ale vykopali tu nalezy starsi nez doba po Kristu. Bylo to vyznamne obchodni centrum na Hedvabne stezce. Predstavit si ho muzete jako Prazsky hrad, ale asi 5x vetsi, lezi mezi kopci na ricnim kanonu. Kdysi to muselo byt pulzujici mesto plne obchodu, zabavy, vojaku i knezek lasky. Dnes tam najdete masivni obranne zdi a veze, vse z kamene. Zachoval se ale puvodni gruzinsky kostel a katedrala, je tu i mesita. Turci mesto dobyli pozdeji a o jejich soucasne sprave mame lehke pochybnosti. Kdo by to chtel videt, mel by si pospisit, pze za par (desitek) let uz to mozna spadne vsecko. Kdyz jsme stali v katedrale, ktere se zritila kopule, a presto tu znela ozvena a na zdech prosvitaly puvodni vyjevy ze zivota svatych, behal mi mraz po zadech. No, asi budou lepsi fotky az dorazime do civilizace.
Mraz po zadech mi behal jeste jednou, kdyz se nam pres cestu proplazila metrova zmije turecka.
Jedeme na sever a podnebi se meni. Prvni dest v Turecku a hned bourka!
Hledame utociste v mesite. Staresinove, co prave dokoncili vzyvani allaha, nas ochotne schovaji nez prejde nejvetsi prutrz mracen. Vyzvidaji, jestli jezdime na naftu, nebo benzin, ale marne hledaji na 2kole motor.
Orientace na tureckem venkove se neobejde bez spoluprace s mistnimi, coz s sebou nese riziko rozzurenych psu. Kacka se vyzbrojuje sutry, kez bych umela lepe mirit. V akci palim jednou rukou vzad a druhou masiruju klakson, diky, Bobo, nohama slapu jak zbesila. Zatim jsme vzdy pejsky odradili, ale doufam, ze nas nepotkaji v kopci.
Vecer jsme trochu zbloudili, vytahujeme kompas a mirime po polni ceste na SZ. Pozvani na caj k vcelarum neodmitame, vyklube se z nej skvela vecere a bezpecne spani. Bratr zdejsiho azerbajdzanskeho pracovnicka byl 8 let v CSSR jako posadka, tak ozivujeme rustinu.
Dnes 68km, jeste tak 2 dny a dame Turecku Gule gule (pozdrav pri louceni).