Welkom in Nederlandje

Tak jsme to dokázali! V pondělí odpoledne jsme překročili neviditelnou hranici do Holandska, ve městě Millingen aan den Rijn. Ráno jsme vyjeli z vesela z našeho provizorniho nocleziste v luznim lese Rýna u Kolína. Zde bylo mraky lidí a poslední opilí Němci z oslav vítězství na WM, takže jsme se dlouho nezdrzovali a zamířili k Domů, kde je i nádraží. Procházející misionáři nám se slovy Jesus Loves You věnovali dobrý rozinkovy chléb. Nabízeli i koláče v pytli, ale ty jsme s díky odmítli, že je využije jistě někdo potřebnější. Pak jsme se nalodili na regionální vlak, opět pomocí velkého výtahu nadvakrát, abychom elegantně zrychlili nás postup a vyhnuli se průmyslovému Poruri. A když jsme v tom vlaku seděli, Poly zjistil, že můžeme jet až na konečnou, vpodstate na hranice. Kaca zapomněla v tom spěchu cvaknout jízdenku, tak jsme se svezli ještě dál než jsme si koupili a jízdenka zbyla na příště, průvodci, jak jsme již dříve zjistili totiž v německých vlacích nechodí ;-) Nebojte se, my se tu nemáme špatně, to je takový sport, pořídit to tu co nejlevneji, ale minule jsme silne nakoupili a vezeme plně tašky vytecnych zásob.
Ale zazitku se nahromadilo dosti, tak nyní k ním a tentokrat ještě něco o Marušce, protože to je největší tabornik expedice.
Přivítání v NL nebylo úplně pohostinne, silný protivitr, ostnatý drát oboustranně kolem cesty a navíc bez mapy. Tábořiště jsme ale briskne našli, u kanálu a u odpocivadla s mamutem, mapu pořídili a vítr ustal, naopak je teplo. U moře bude asi víc foukat Nyní jsme se již povozili po NL cyklostezkach a zemí přicházíme na chuť. Je tu krásné. Hned 1. den jsme projeli 2 národní parky. Dnes jsme navštívili Naarden s muzeem a hrobem Jana Amose Komenskeho, kde jsme se poklonili pan-ucenci, v Hus/Zem rodině popularnimu. V Amsterdamu jsme od přátelského Turka získali královskou porci hranolek. Pak odpocivajic v parku jsme zažili plno zajímavých zážitků jen pozirovanim okolních lidí ( sportovní trénink slecen, Poly, bitka černochu, Kaca).Viděli jsme kanály, lodě, holandske domky s rakosovou strechou, vetrny mlýn i vetrniky a především zvířátka. Ta miluje Maruska nejvíce. Ovce, krávy, kone, kachny, husy, občas i králík...ukazuje prstickem a třeba beee začíná docela zdarile umet. Maří ji s námi zeleninu, prakticky pořád, dostává ji do svého esusu i do vozíčku. Máme už svůj cestovatelsky režim, tzn. vime kdy spí a zbytek času odpocivame a jíme. Dnes jsme v rodinném kempu v Haarlemu z mola pozorovali kachny, lodě, husy a cyklisty.
Jízda na kole NL je vůbec kapitola sama pro sebe, to bude až příště, protože již máme také zazitku.

Máme 1000 km

Expedice 2KsV se nachází pred Kolínem, prave děláme pauzu a jíme tureckou chalvu a turecké sušenky na oslavu našeho 1000. uslapaneho km. Na to,že na začátku to vypadalo, ze budem do týdne zpátky, je to pro nás docela úspěch. Siestu přerušila až  prutrž mračen, útočiště jsme našli pod velkým balkónem.
Nyní máme v plánu se usidlit v kempu před Kolínem, provest dukladnou týdenní očistu a zítra se posunout zas kousek vlackem někam k Duisburgu, resp. asi 100 km před NL hranice. Pozn. Spíme u Rýna, v kempu chtěli 19 eur, vlakem snad dojedeme asi 60 km před hranici. Tam musíme sehnat mapu a podle ní zamířit skrz Holandsko k severu.
Nálada je dobrá, počasí přeje, slunce nepali, ale je teplo. Občas zaprsi, nyní vydatně. Noclehy jsme zatím vždy našli obstojné, být to vypadalo hodně mizerné, kdyz jsme vpravo měli Ryn, vlevo silnici a nepřekonatelnou železnici. Člověka může těšit, že jede Obere Mittelrheintal, což je velmi romanticka krajina chráněna UNESCO, ale když kilometry není vhodný plácek na postavení stanu, leda by visel v korune stromu, je to dost nepříjemné. Poradili jsme si ale vždycky, i tentokrát. Zahrnuli jsme do vesničky u hlavní silnice a zde se vykempovali na blízké rovne loucce...žádný nerudny dědek tentokrat nepřišel se slovy weg in 30 minuten, oder Polizei. Poly říká, že to naše táboření by naopak mělo být povinné, nic po nás nezůstane, kromě skrytých hromadek v lese, a naše praktická spotřeba činní několik suchých vetvicek na drivkac. Jedinou nepříjemnosti našeho táboření u vody je slimak. Vpodstatě na nás útočí, takže musíme dokonale zavírat brašny v predsince a schovávat jídlo do stanu. Ale asi pořád lepší slimak než medved, i když Kaca by z grizzlyho měla menší odpor.
Projeli jsme tedy romantickým údolím kolem Rheinu, kde na každém kopci ční nedobytny Burg, či Ruine. Na řece jezdí obrovske lodě, prevazne nákladní s kontejnery, nebo uhlím, ale i výletní parníky. Některým naší cestovní rychlosti kolem 20km/hod i stacime (do prvních terénních nerovností a zatacek). Na svazich tu pěstují vinnou revu, to je tradice a hlavni kšeft. Když je někde unesco, jsou tam i Japonci. Vesnice tvoří krásné hrazdene domečky.
Projeli jsme Koblenz, která má název od soutoku 2 řek Mosel a Rhein, nad nimiz se tyči hrdý Vilém I. a jezdí lanovka na hrad, opět spousta Japonců, byt se spíše jedna o kout německého nacionalismu (Deutsches Ecke), nechvalně proslulého. My jsme v Koblenzi podpořili opět tureckou menšinu velkým nakupem v tureckem supermarktu, kilo červené čočky, kilo bulguru, ad. a pekárny (baklava). Bude-li od včel v Podkozi med, naučíme se ji taky vyrábět ;-)
Dnes tedy Bonn, bývalé hlavní město, historicky z něj mnoho nezůstalo, ale narodil se tu L. van Beethoven. Také jsme jeli kolem mostu v Remagen, z kterého uz ční jen pilíře, kde Spojenci vstoupili v březnu 1945 do Německa.
Co se týče místního obyvatelstva, moc kontaktu nemáme, lidí ochotně radí, když stojíme někde s mapou, občas se nějaký cyklista dá do reci, pro ostatni jsme atrakce, ale vždy to ma svůj jasný začátek a zejména konec, žádné kamaradickovani, natož pozvání ;-)
Nezijem si ale špatně. Jedem si kam chcem. Ochutnavame různé druhy kebabu. Maruska si taky leze kam chce. Taky si ji co chce, nejradši sama a rukama. Stavíme si, kde se nám to líbí a tak si i spíme. Snad nám tak to dlouho vydrží...