Zazitky z gruzinskych kopcu

Orientovat se v G. vyzaduje jeste vetsi improvizaci nez v Turecku. Prestoze mame mapu, jsou v ni treba cesty, ktere v terenu neexistuji, nebo naopak jedeme podel siroke reky, o ktere v mape neni ani zminka. Z Vardzii jsme se tedy vratili na rozcesti a pekne si to v jednom dni objeli, Poly hrdina rano sotva slapal a presto splnil normu. Vcera jsme se posunuli k Tbilisi pres horskou plan podel tri jezer, dnes jsme - po puvodne neplanovane trase - projizdeli pres zalesnene kopecky typu Mala Fatra. Kazdopadne spime pred branami Tbilisi (resp. na kopecku nad mestem), kde se nas vylet symbolicky obraci zpet k domovu. A nutno rict, ze chvilkama zatlacime stin stezku po rodne hroude, teda Poly ne, ale Kaca jo, kde je chladek, maminciny buchty a tepla sprcha.
Ale rozhodne si nestyskame, kazdy den nam prinasi nove i opakovane zazitky. Tak napriklad vcera nam pritulny psik pri honicce utrhl popruh od cyklobrasny, dale jsme poprve ochutnali moruse, stromove jahody, a to v bile i cerne variante, obe jsou velmi chutne. Dale jsme potkali starou zelvu jako maji Reznickovi, Dimitrije, co taky jezdi na kole po svete a nas pozval k bratru Vasiljevu, jehoz jsme bohuzel nenasli. V Turecku nas zvali na caj, tu jsme obdrzeli jiz dva chleby. Slapeme statecne a plnime normu cca 70km denne, podel jezer to bylo 88km. Prekonali jsme nas rekord z Vysociny v rychlosti z kopce (63km/h) hodnotou 73 km/h.
Tradicnim koloritem dne je lepeni zadni duse. Vetsinu trhlin si ale zpusobujeme "sami", kdyz duse nezvladne rychle tempo a brzdne teplo a prorazi se o rafek. Pokusili jsme se pacienta oblepit zdejsi leukoplasti, snad to zas na chvili pomuze.
Zitra mame v Tb. 2 bojove ukoly: sehnat dalsi vyhovujici duse a lepidlo plus listky na trajekt. Pak pokracujeme smer Poti.
Mejte se tak dobre, jako se mame my.
PS. Foto kapitan 2kola jeste zije, spi 12hod denne a odmita vstavat, lenoch.

Vitejte v Gruzii

Prekrocenim sedla 2550 m.n.m. jsme se dostali do Gruzie. Cesta to byla narocna, dokonce jsme se na monent stali hrdiny, to kdyz nas zastavila turecka narodni televize a udelala s nami rozhovor, teda spis si nas zkouseli z turectiny a delali si z nas srandu tureckymi jazykolami.
Prechod pres hranici probehl dobre, u Turku znudena byrokracie, 3x ukazat pas, nez nam tam pleskli vystupni stempl, Gruzinci byli moderni, vybaveni americkou ambasadou si nas vyfotili. Jedine diveni zpusobil Polyho plnovous, byli jsme pripraveni vytahnout nuzky, ale protentokrat to nebylo treba.
Gruzie je o dost zelenejsi, svezejsi nez turecke sucho, ale vedro tu maji taky velke.
Hecli jsme se a prvni den dojeli az na Vardziu. Cesta podel reky Mtkvari s nami houpala nahoru dolu, obcas pres cestu kravy, i pivo jsme ochutnali. Ridici jsou tu o neco zbesilejsi, obcas troubi jak smyslu zbaveni. Litujeme, ze nas uz nikdo nezve na caj, Gruzinci jsou zatvrzelejsi a mozna na turisty zvyklejsi. Jediny jednoruky pasacek krav nam dal jablicka. Jinak jsme zjistili, ze zmrzlina tu vyjde celkem levne. Vecer, na utesu nad kanonem reky, varime nasi klasickou lahudku: ryzi, zeleninu, syr.
Vardzia je ve skale vytesane obrovske mesto, nejvic nas oslovila kaple uvnitr ve skale, je to 1000 let stare a dechberouci.
Pokracujeme dale na Tbilisi, mame asi 10 dni, pak bychom radi chytili trajekt na Krym.
Po ohledani mistni cenove hladiny mozna vyzkousime i mistni kuchyni.
Myslime na Vas, za chvili jsme v pulce naseho vyletu.

Jezerni cestou a pres Maly Kavkaz na hranici

I bez znaceni jsme celkem dobre nasli cestu od nasich kamaradu vcelaru pres roztomile vesnicky s jeste roztomilejsimi psiky (pro tyto pripady vesim na riditka pohotovostni sacek s kameny) az do mensiho centra Arpacay. Cestou jsme potkali tureckou svatbu, nebo pohreb v autech, ale asi to prvni, pze troubili a z okynka nam hodili bonbony. Radej bychom meloun, ale aspon neco. Horsi jsou ta auta, ktera zastavi, aby se s nami vyfotila a nic z toho. Naposledy jsme takovou atrakci byli pro iranske panicky, zde nezahalene. Nekdy nas taky foti za jizdy na iPhony, ty mame ze vsech radi nejmene.
Ale zpatky do Arpacaje, kde se sebehlo snad cele mestecko (ve vuni tureckych kolinskych jsme si na chvili uvedomili, ze nas pach tak pritazlivy neni, ale co, jedem se vykoupat) a hostili nas cajem a susenkama. My zas na oplatku udelali velky nakup ve zdejsim marketu, kebab neni, je nedele. Chteli jsme si za vsi v klidu snist merunky a zas prisel starsi pan a ucil nas je s dulezitym vyrazem jist, aniz by vytekla stava, a pak na silnici roztloukat pecky, abychom ziskali cenna jadra, jinak pry dost draha.
Jezero Cildir objizdime ze zapadu, cesta je tu horsi, ale civilizace mensi. Jezero je uchvatne, ve vysce skoro 2000 m.n.m., chechtaji se tu rackove a pase se tu mnozstvi dobytka, piskaji pastyri...spime u jezera, konecne trochu zima a muzem pouzit to teple obleceni, co vezem.
Ve meste Cildir jsme pod zaminkou nabijeni fotaku navstivili kebabarnu a cukrarnu a vypili asi 8 caju (ne, z cajove zavislosti se tu nejspis nedostanem, turecky cerny caj je proste skvely a podava se vsude).
Chteli jsme jet puvodne na nejblizsi prechod Aktas, ale je kapali, tj.zavreny, coz je smula, musime o 100km dal na Posof.
Porad jsme dost vysoko. Dnes dalsi objev: prvni turecky les, pravda, je to vysazena monokultura borovic, ale i tak se nam libi, sisky navic sbirame jako palivo do drivkace.
Spime za mestem Damal, vyska 2060m.n.m., na hranici je to asi 40km, doufame, ze prechod do zeme velkych nosu zitra probehne hladce.
PS. Ve volnych chvilich Poly lovi hady, budu z nich mit kabelku :-)

Pres hory do majestatneho Ani na Hedvabne stezce

Po vcerejsi drine se nam moc nechtelo vstavat. Vyjizdime do hor mezi pastevce, vesnicky a krasne horske louky. Poly recykluje zlomenou pastyrskou hul (jedine drevo siroko daleko) a vari ryzi s Vitana rajskou, prisla nam dost k chuti. V dalce uz vidime zbytky starodavneho centra Ani na Hedvabne stezce, ale jeste chvilu nam trva, nez k nemu najdeme cestu. Nevadi, tady v horach jsou krasne visky... hlinene, chudobne, kamene, vsude drubez, dobytek, oslici, kone, usoplene deti a kravska hovna (jedine palivo).
Ani zalozili Gruzinci a Armeni, ale vykopali tu nalezy starsi nez doba po Kristu. Bylo to vyznamne obchodni centrum na Hedvabne stezce. Predstavit si ho muzete jako Prazsky hrad, ale asi 5x vetsi, lezi mezi kopci na ricnim kanonu. Kdysi to muselo byt pulzujici mesto plne obchodu, zabavy, vojaku i knezek lasky. Dnes tam najdete masivni obranne zdi a veze, vse z kamene. Zachoval se ale puvodni gruzinsky kostel a katedrala, je tu i mesita. Turci mesto dobyli pozdeji a o jejich soucasne sprave mame lehke pochybnosti. Kdo by to chtel videt, mel by si pospisit, pze za par (desitek) let uz to mozna spadne vsecko. Kdyz jsme stali v katedrale, ktere se zritila kopule, a presto tu znela ozvena a na zdech prosvitaly puvodni vyjevy ze zivota svatych, behal mi mraz po zadech. No, asi budou lepsi fotky az dorazime do civilizace.
Mraz po zadech mi behal jeste jednou, kdyz se nam pres cestu proplazila metrova zmije turecka.
Jedeme na sever a podnebi se meni. Prvni dest v Turecku a hned bourka!
Hledame utociste v mesite. Staresinove, co prave dokoncili vzyvani allaha, nas ochotne schovaji nez prejde nejvetsi prutrz mracen. Vyzvidaji, jestli jezdime na naftu, nebo benzin, ale marne hledaji na 2kole motor.
Orientace na tureckem venkove se neobejde bez spoluprace s mistnimi, coz s sebou nese riziko rozzurenych psu. Kacka se vyzbrojuje sutry, kez bych umela lepe mirit. V akci palim jednou rukou vzad a druhou masiruju klakson, diky, Bobo, nohama slapu jak zbesila. Zatim jsme vzdy pejsky odradili, ale doufam, ze nas nepotkaji v kopci.
Vecer jsme trochu zbloudili, vytahujeme kompas a mirime po polni ceste na SZ. Pozvani na caj k vcelarum neodmitame, vyklube se z nej skvela vecere a bezpecne spani. Bratr zdejsiho azerbajdzanskeho pracovnicka byl 8 let v CSSR jako posadka, tak ozivujeme rustinu.
Dnes 68km, jeste tak 2 dny a dame Turecku Gule gule (pozdrav pri louceni).

Na nahorni planine s vyhledem do Armenie

Ranni slunce a nulove zasoby vody nas vyhnaly do mesta Tuzluca. Meli tu verejne pitko, vozime ted asi 11 litru a stejne to nekdy nestaci. Kontakt s mistnimi byl omezeny, Kacu sviral katar strevni, zrejme z vcerejsi zeleninove vecere zapite meltou s mlikem (uz je to zase dobry). V Tuzluca maji jakesi jeskyne, ale oplotili si je, tak jsme se spokojili s pohledem zdalky.
Dnes projizdime temer pousti, vsude hory, sutry, pisek, cervena hlina. Ale stromy nikde, vyjma vesnic, kde pestuji vylucne topoly na drevo. Na poledne se zastavime v piknikarne, je pod obr kopcem, spis hrebenem, co mame vyjet. Dali jsme si jatra na grilu, pry obsahuji draslik, to potrebujem. Obedvaji tu taky snad desitky ridicu kamionu, co prevazi ve 3 patrech ovce (v EU je neco takoveho nejspis zakazane).
Chteli bychom podekovat sponsorum z Podkozi, Alence a Milanovi R. Dali jsme si Vas karbosnack a vyjeli jsme 1000 vyskovych metru jak zizniva cara (doslova).
Ocitli jsme se na nahorni plosine, vpravo vyhled do Armenie, jinak tu skoro nic neni, coz je dobre, nejsou tu odpadky a roste tu horske kviti vsech barev. Stale pozvolna stoupame.
Potkali jsme se s jednim typem na caj, co nechapal, proc jedem na kole, pak s pastyrskymi psi (stacilo par kameni), pasacky, kterym jsme dali vodu a chleba (auta jim totiz nezastavi) a telnatym dobrakem, co jel na koni (chtel taky vodu). Nechapeme, proc do hor nechodi s batohem a plastenkou, ale par loku vody bereme jako revans mistnim ;-)
Kdyz jsme se uz zacinali tesit na sjezd, stala se nemila vec. Po pate tu zacina foukat, udolim pod nami sla bourka. I vcera vecer jsme chytili protivitr, dnes snad jeste horsi. Je to k nevydrzeni. Poly dostal amok, kdyz prudky kopec sjizdel rychlosti 5km/h a musel slapat jako kokot. Kaca se snazi situaci zklidnit, ale bohuzel, ani zpevem vitr obratit nedokazala.
Projizdejici Turci se nam smejou, blazny na kole, co ze vsech sil slapou proti vetru tu jeste nevideli. Chvilemi radej tlacime, rychlost je stejna a namaha polovicni. Nikdy bych neverila, ze i skopce lze zastavit, dokud jsem nevyzkousela 2kolo v protivetru.
Pred mestem nas krome pisku do oci ceka jeste prujezd hustym dymem ze zapalene skladky.
Dotahli jsme to az do Digoru, kde odbocujeme z hlavni, abychom se podivali na ruiny armenskeho mesta Ani.
My verili, ze se vitr otoci, dal v dobrym i zlym. Dnes 69 km.
PS. Foto dnes neni, prikladame sponsory z Podkozi.

Pod Agri Dagi stale s Kurdy

Naposledy jsme se ohlasili nadseni po prvnim dnu naseho tureckeho cykloputovani. Mame za sebou dalsi tri - rozloucili jsme se s jezerem Van a vydali se na horskou etapu. S Kurdy jsme stale zadobre, diky Olousi, rozsiril jsi nase moznosti nekolikanasobne.
Posledni spani u jezera Van bylo take romanticke, spali jsme na plazi, kde jsme vyplasili u vecere plamenaky, co tu nechali stovky suchych nedojedebych ryb. Ovsem romantiku narusili komari (kurdsky synek), kterych tu diky mokradum byla tisicova hejna a Poly z nich malem dostal amok. Dalsi den jsme u Muradye spocinuli u vodopadu, jake jsou ve Skandinavii na kazdem kroku, ve vyprahlem Turecku jsou vsak velkou atrakci.
Prvni kopec, jehoz jsme se dost obavali, nam pomohl prekonat mily kamionak, kt. nas vyvezl do sedla. Na nasi obhajobu dodavame, ze jsme vubec nestopovali, snad v koutku duse jsme s takovou moznosti koketovali, ale kdyz tirak se susenkami sam bez vyzvani zastavil, celkem ochotne jsme naskocili. V sedle jsme si vychutnali prvni vyhled na posvatnou horu Agri Dagi (to je kurdsky Ararat), dokud nas nezacal honit zurivy pastyrsky pes - nastesti 2kolu nestacil. Vyhled na horu jsme si uzili jeste nekolikrat pri nucenym zastavkach kvuli chlazeni rozzhavenych rafku 2kola.
Vecer jsme chteli pres horske vesnicky prejet na Ishak Pasha Saray, aspon mapa cestu naznacovala. Co cert nechtel, s vecerem jsme skoncili s partou veselych kurdskych chlapiku, co ve vesnicce rozborene Turky staveli dum. Zrovna zhavili gril a tak jsme dostali kralovskou veceri, skopove a kureci na grilu, v mnozstvi vetsim nez jsme si dokazali predstavit. Chlapici nas bavili a hostili cajem cely vecer. Uz jsme stejne nemohli dal, vsude na kopcich Jandarma, turecka vojna, co hlida hranice s Iranem. Rano nam chlapici jeste ukazali svoji sprchu, tak jsme si po dlouhe dobe umyli kstice. Zvlaste ta Kachky a modre oci tu pusobily exoticky.
Rano nas probudili, nasytili chalvou a my jsme vyrazili do Dogubayazit a na Ishak Pasha Palac. Ten kopec nahoru jsme si tvrde odmakali, stridave v sedle a tlacice. Palac je pekny, az na to, ze ho Turci neumi moc dobre zrestaurovat. Prinesl nam setkani s 2 belgickymi cyklisty, jez zde odpocivali po 7000km po Asii a Turecku. Take nas doslova obklicili turecti zacci, kazdy se stejnou otazkou, what is your name? a where are you from?, ale vsichni pisteli naraz, az se podobali komarum.
Pri ceste z Palace dolu, bylo zrovna nejvetsi poledni vedro, jsme zjistili, ze duse je treba v horku ufouknout, hned 2 jsme znicili dirou u ventilku. Jinak ale nase 2kolo slouzi jako verny pritel, Poly uz vi, na co ktery sroubek slouzi a je z nej zrucny opravar.
Ve velkomeste jsme doplnili zasobu dusi a sily kebabem a cajem. Kvuli defektu jsme moc neujeli, ale neva, aspon jeste spime s vyhledem na Ararat.
Ted jsme v Igdiru, horska etapa skoncila 20km sjezdem, brdy,  duse i nase zadky jej zvladli vyborne. Jsme v nizine, je tu podstatne vetsi horko, tipujem tak 35 ve stinu. Nam to nevadi, mame poledni siestu v cajovne s 12 kopecky zmrzliny kazdy (tati, to by se Ti libilo). Jste tak 4-5 dni a turecka etapa bude za nami. Tesime se zpet do mirneho pasu, snad budou v Gruzii nejake stromy...

Vitejte v Kurdistanu!

Snad Polyho stesti za to muze, ze jsme v Istanbulu ihned chytili primy bus az do Tatvanu, vyjezdnim bodem vyletu JK2KOLEM. Olousi, diky za tip, ale tohle mesto si prijedem vychutnat jindy, az nebudem vlacet 7 brasen+ram 2kola, stacilo nam 200m na Buyuk Otogar. Prejet cele Turecko nam trvalo 26 hodin, plus pripoctete 5 predchozich z bulharskeho Chaskova. Je cas sednout do sedel!
Nase prani vylozit a slozit 2kolo diskretne v ustrani bylo "temer" splneno, provedli jsme to v nejrusnejsi mestske cajovne v T. za pozorovani a rad Turku (pouze muzi) vsech vekovych kategorii... ti cumeli, co si to ti Cesi privezli a ze zenska muze pumpovat duse. Poly si ale pocinal velice obratne a 2kolo mu i pres to siroke obecenstvo vyrostlo pod rukama. Se slavou a doprovodu klusajocich mladiku, avsak za tmy jsme na nem odjeli prespat za Tatvan, coz se podarilo.
Se svitanim balime a stelujeme 2kolo, ceka nas prvni den v sedlech a lepsi teren jsme si nemohli prat. Kolem jezera je placka jak v Polabi, ale tyrkysove jezero lemuji zasnezene vrcholy 4000m a 4prouda silnice je bezpecnejsi nez polabska cyklostezka, pze nas tu kazdy dobre vidi a ma spoustu mista nas objet (to je pro rodice). Kaca ziskala novou funkci - mavatko, na vsechny strany mava, pze nas zdravi asi 90% ridicu, pastevcu a tech, co nas zahlednou. Vaji, troubi, mavaji, krici, vystrkuji az polovinu tela z okynek a to vsechno, aby nas tu privitali.
Dojde i na kebab, zjistili jsme, ze to je nejlevnejsi a nutricne nejvhodnejsi strava, Poly ho navic ma velmi rad.
Mlady fesak nas zasvecuje do problematiky Kurdu, kteri to v Turecku, stejne jako v ostatnich zemich nemaji jednoduche, v jeho podani je "teroristicka org." PKK vlastne domobrana, ktera chrani tuhle mensinu pred utlakem. Kazdopadne, kdyz se prizname, ze kvuli Kurdum tu vlastne jsme a ze s nimi sympatizujem, jsme pratele cele jeho siroke rodiny (coz muzou byt az stovky lidi) a je tu naprosto bezpecne, muslimove nekradou.
Necekaneho pozvani se nam dostane vecer, a to do kurdskeho zenskeho kruhu na samote u cesty. Z caje se vyklube luxusni vecere z domaci bioprodukce, placky-chleba ve tvaru sneznice, vajicka, rajcata, okurky a domaci syr + vyborny cerny caj... o, my se mame!
Jestli nas cte nas pravidelny ctenar Olous, nebo kamarad Kurdu Ondra, uvitali bychom par kurdskych slovicek, jinak jsou nase konverzacni moznosti dost omezene-zeny neznaji Milana Barose.
Prvni den, 97 km, papani kralovske, spani u jezera Van za uplnku. Myslime na Vas.
PS. Poly uvaril taky caj, nasbiral suchy rakos a kravi trus, eko-varic drivkac jede na cokoliv sucheho ;-)