V sobotu po poledním jsme překročili hranici, vypadalo to jak v pohádce 3 veteráni, my 3, c.k. patnik se lvem AN 1700 něco, dřevěná budka v lese a jinak nic. Hned jsme se krasne vyvezli po německé cyklostezce, libujice si nad povrchem i profilem, leč obojí i počasí se zhoršilo a Maru chtěla lozit, tak jsme ji cpali boruvkama, dobry objev. Davy nas tu nevitaji, jen kopecky a občasné (silne) přeháňky.
V neděli jsme se přesunuli téměř 50km do hor Fichtelgebirge, český Smrčina. Vysoko v lese se tu nachází lesní divadelní scéna Festspiele Luisenberg. Mimoděk jsme tu spolu s 2000 německými diváky naslouchali operním ariim, zatímco Maří zkoumala podmaceny les. Byla to dosti bizardni scéna, Poly při vysokých tonech tuhl. Ještě bizardnejsi ovšem bylo ráno dalsi den. Pote, co jsme konečně Waldstadion opustili a zbytek večera tlačili ty nejparadnejsi kopce (naše koleso po piskovych lesních cestách poněkud oře), ocitli jsme se uprostřed stejně scény znovu! Stejný dědek na parkovišti, stejný pramen na vodu, stejný kontejner, kde vyhazujem odpadky... Nevyšla Polyho zkratka. K jeho omluvě dodávám, že navigace je jinak bezchybna a bohužel v tomto tezkem horském terénu zrovna chyběla mapa a jelo se tzv. podle citu a kompasu.
Další den jsme se ale z horského masívu již úspěšně vymotali a nejkratší cestou zamířili na skutečný začátek naší Cesty, Main Radweg, resp. její počátek u Weisser Main. Byla jsem celkem překvapena, když u potoka, kde jsme zastavili pro vodu, Poly prohlásil, že to na 99% je Main a pramen je kousek výš... tak jsme to dokázali, jsme na zacatku, pomyslela jsem si...
Nyní již víme, co obnáší Main-Radweg: v drtive části placaty a hladky profil, výtečné značení, častá odpocivadla. Konečně přišel na řadu i jeden z našich průvodců, prozatím prvních 500km do Mainzu. Dojemně jsme též postali na mostě nad soutokem Bílého a Cerveneho Mohanu u města Kulmbach, barva prý se odvíjí od splavovanych hornin, a hodili dubovou vetvicku s tím, že se třeba u moře setkáme ;-)
Co se týče našeho všedního dne v Německu, je tu pár rozdílu oproti minulé expedici JK2K. Zaprvé voda. Není obvykle veřejné dostupná ze studní a pramenů jako v GR, UKR či TUR. Zadruhé táboření. Není tak jednoduche, sice je min haveti, ale všude civilizace a těžko hledat pěkně skryté místečko. Zatřetí místní obyvatelstvo. Veskrze přátelské, ale rozhodně ne tak pohostinne jak Allah káže. Myslíme, že i Krestanovi by Host do domů, Bůh do domů nemělo být cizí, ale s politováním konstatujeme, že jsme zatím od mistnich nedostali zhola nic, kromě 2 map od sympatického pana varhanika. Naopak jeden pán nás místo pohoštění ze svého (neoznaceneho) pozemku vyhnal a donutil nás tak sbalit domečky a sníst naší pohankovou snídani o pár metrů dal, na stezce. Dnes jsme ale tuto nevstricnost částečně vykompenzovali sberem hrachovych lusku na poli a taškou výborných tresní srdcovek (Poly vylezl na strom). Ušetřili jsme tak odhadem 10eur, 0.5kg třešní je tu za 2.5-3 ojra.
Co se týče pametihodnosti, omezujeme se na rychle projížďky centry měst. Na muzea není čas, hrady a kláštery byly zatím hodně na kopci. Jsme v Bavorsku, v každé vesnici je pěkný starý kostel a radnice. Co obdivujeme jsou Fachwerkhäuser, hrazdene domy, mnohdy zachovalé, tvořící celé náměstí/ulice. Také jsme jeli pod dvěma keltskymi kopci, uměli si to tedy vybrat. Hradiště Vladař v CR a hora Staffenberg. Intenzivně se tu hospodaří, děláme si obrázek o Bavorském zemědelci a asi se nemá špatně (soudě podle mohutných strojů), obdělava a dělá se tu kdejaky kousek země. Z místních specialit jsme zatím nekoštovali, naopak jsme náhodou vlezli do ruského supermarketu a koupili ruskou smetanu, gruzinsky sýr a polské zelí.
Už jsem se skoro vyčerpala a Vás jistě unavila. Tak tedy jen krátce o Marušce: dosti se osamostatnila co se průzkumu terénu týče, miluje zemědělská zvířata i městské holuby a dnes se poprvé koupala v nafukovaci kachnicce (jsme poprvé v kempu, mají tu i pračku!)
Zítra zas vstanem, sbalíme naši mobilní domácnost a vyrazíme dál po cestě kolem řeky, kam, to sami nevíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat