Wieder zurück! V Podkozí

Je to dnes 10. dní, co jsme se vrátili z expedice 2KsV, až dneska ale rozjíždím komputerový stroj, neboť závada - spálená antena + modem - způsobená mohutným úderem blesku byla již odstraněna a v Podkozí opět funguje internet.
Předně děkujeme všem z rodiny a sousedů za parádní oslavu Marušky narozenin!!! Bylo to uvítání, jaké jsme si ani neuměli představit :-)
Předposlední den jsme jeli z Drážďan do Dolního Žlebu. Cesta je to parádní, všem doporučujeme. Pojnejvíc na české straně. Zde jsme také skvěle zmokli, namísto koupání v termálu Bad Schandau. Že se blížíme do Čech bylo jasné podle podobné české rodinky, která mokla s námi, ale šlapala stále domů. V DŽ Kača neodolala a zatáhla rodinu do první hospody u přívozu na pivo + jídlo. Přespali jsme o pár metrů dál na fotbalovém hřišti a jako poslední tábořiště to bylo zároveň i jedno z nejkrásnějších: lavičky, dětské hřiště, výhled na skály, řeka a skoro žádní slimáci.
Pokud Vám nesedí, jak jsme se za den mohli dostat z hraniční obce až do Podkozí, tak vězte, že jsme využili domácího prostředí a nasedli v Ústí nad Labem do vlaku, v Kralupech přesedli a znovu osedlali náš autobus až v Kladně, odkud jsme již šlapali domů, kopečky kopečky, Vás se nebojíme... Kopec do Podkozí jakoby nebyl, v Baru Chicago jsme rovnou zchladili žáhu.
Stačí být 5 týdnů na Cestě... a člověk si ve vlastní koupelně (a že je nádherná!) připadá tak nějak zvláštně, slavnostně...a diví se, cože to má ve vlastním domě (!) za pohodlí...
Jedno ze tří triček z klimatické konference, co jsem měla s sebou, neslo nápisy How old will you be in 2050? Think 2050! A tak to nějak vyšlo, že jsme najeli 2050 km...
...tady je další statistika expedice 2KsV:

• počet dní: 38
• počet zemí/dní: ČR/6, SRN/23, NL/9
• počet jízd vlakem/země/náklady: 3 v SRN/139.4 EUR + 1 v NL/27.2 EUR + 1 v ČR/302 Kč
• počet jízd přívozem/náklady: 5x/11 EUR
• náklady kebab+supermarkety Aldi, Mini-Markt, Al-Tat: 282.5 EUR (z toho 5x kebab, 6x supermarkt) + 1900 Kč
• kempovné: celkem 3 noci/45.7 EUR (2x v Německu, 1x v Holandsku)
• cykloservis: 3 pláště/66.5EUR + 2 duše/240 Kč
• celkem náklady (včetně plínek, map, ad.): 648 EUR + 2 600 Kč
• píchlotiny (chvála rovince): 3x

Co jsme se na Cestě 2KsV naučili?

• Po malých krůčcích stále kupředu a nikdy zpět...vždycky se nějaká cestička najde...
• Šetři vodou...6.5 litru na den a 3x0.7 litru na občasnou hygienu...stačí...
• Zkrotíš-li Kačky mlsný jazyk, ušetříš...
• Roční dítě cestování přivykne a mnoho se naučí.
• K moři jezdíme už jedině na kole.

A co dál?
Máme parádní cykloatlas Holandska. Dá se tam podle něj kdykoliv vrátit. Umíme přepravovat 2kolo i vozíček vlaky po západní Evropě. Z Marušky máme cestovatelského parťáka.
Stýská se nám ale po divočině. Po bezprostředních zážitcích s lidmi, kteří ještě žijí se zemí a v srdci.
Takže asi někam brzy zase vyrazíme...

Labská cyklo Elberadweg

Tak jsme asi 70 km před Dresden. Včera jsme projeli město  Lutherstadt Wittenberg. Z něj největší zazitek jsme si odvezli s pikniku z vlastních zdrojů u dětského hřiště, kde se Maru bavila pozorovanim děti. Předtím jsme si kvůli navigační chybě Kaci trochu zaposilovali a všechen náklad, 2kolo i vozicek vynesli po schodech na most přes Labe. To bylo tedy mesto, kde Luther pribil svých 14 zásad na dveře kostela, v roce 2017 to bude 500 let, jak se tu již dnes připomíná. Včera jsme opět jeli po stopách Luthera a jeho ženy a navštívili město Torgau, něco jako Cesky Krumlov na Labi, zámek, pěvkyně v robach, medvědi v příkopu a renesanční uličky. Postupujeme směle dál, řeka konečně vykroutila svůj zakrut a stočila se k jihu. Skončila biosfericka rezervace Mittlere Elbe, kde se nám kvůli její divocine moc líbilo, kvůli komárům už méně, ale da se jim uniknout do stanu, či rychlou jízdou. Labe je z rek, podél kterých jsme jeli, spíše menší, klidnější, divocejsi. Běžné se tu vyskytují čápy, v noci jsme slyšeli sovu. Stezka je dobře znacena, obvykle zpevnena, rovná, zvířata podél se vyskytují také a často také kukuricna pole a jabloně. Nebo mohutne duby poskytující stín. Navštívili jsme cyklistum příznivou vesnici Steckby, kde mají Radfahrerkirche, vodu a švestky podél cest, mnam. Nyní již dojidame vlastní zásoby, ve Wittenbergu jsme první den byli v plusu, když Maří dostala 50 centů a nic jsme neutratili. Včera jsme se parádně vykoupali v lesním rybníce s labutemi, tak se doma sprcha neucpe. Slapani nám teď jde vytecne, Maruska má svůj spací režim a pak si užívá lezení ve městech. Včera u kostela si ji chovalo asi 5 zvedavych děti, neprotestovala. Umí loupat vejce i kukuřici, dat pac. Ji i spí dobře. Škoda že nám to konci. Chceme se v utery dostat k Decinu, odkad bychom se ve středu přesunuli vlakem do Kladna a pak kolmo dolů, protože Marenka bude slavit 1. narozeninky!

Vlakem a hlavně 2kolem k domovů

Hlasime, že jsme se vcera rozloučili s Holandském, a to prujezdem vyhradne zemedelskou, totálně placatou krajinou, u moře, tzv. poldery, kde se vyskytovaly jen traktory, pšenice, kukuřice, 2kolo a protože nám štěstí prejr tak i mobilní funkcni otevřené sprchy, připravené na hudební festival. Neváhali jsme je využít, být tekla jen studená, Poly propadl hygienickemu šílenství a chtěl si mít pod hadici i vous. Tím jsme se připravili na dnešní jízdu vlakem, byt i tak jsme tu dost exoti.
Vlakový přesun nám sice zabral den, nicméně osobními vlaky naše kolo, bagaz, vozík i my 3 cestovalo pohodlně a víceméně bez zádrhelů. I cena 59 eur celkem pro nás byla prizniva, čekali jsme více. A nyní i dobijime elektrikou.
Nyní vystupujeme v Magdeburgu, odkud je to do Prahy rovná 500km a odhodlaně, vysileni celodenním hlídáním Marusky, se tesime na závěrečné rychloslapani. Uvidíme, jak to půjde, ve středu, či čtvrtek bychom rádi byli doma v Podkozi.
Výlet nám bude chybět, vytvořili jsme si svůj rytmus, s Maří jsme celý den, zviratka, domeček stan, to ji bude chybět. Ale všechna sranda někdy konci a my jsme v Holandsku, inspirovani a zrelaxovani, spredli další cestovní plany. 2kolo potřebuje také dobře ošetřit a promazat. Poly demontoval kotoucovou brzdu, což si u Labe můžeme dovolit, ale v kopcích těžko. Snad bude vítr konečně foukat do zad a podél cest švestky zrát... Jedeme domů...

Jedeme dál, toho jsem se nenadal

Vzdycky se najde nějaká možnost, vždycky je nějaká malá cesticka vpřed. Po vlakovém přesunu do Groningenu jsme vypatrali obchod Belga Fietsen (cti belcha, Poly říká blecha), což je něco jako pavilon výstaviště Praha Letnany plne kol, oslovili zdejší Reparatie werkplaats a co se nestalo? Jeden že sympatickych panu nám přislíbil osicku, že ji prý má doma, ze vyráběl vozicek pro vnuka. No a druhý den ji přinesl. A to prosím za hubičku od Kaci. Zakoupili jsme i nové pláště na vozík(aktuálně dotrhavame ty staré), Poly přezul Kaci kolo na Schwalbe Hurikán, provedl servis brzd a vypletu a jedem jak draci.
Zítra budem u hranic s Německem, prejedem z Brem do Magdeburgu a podél Labe jsme příští týden ve st/čt zpátky jako na koni, bude se v Podkozi slavit a vítat. Pojedem snad přes Berkovice. Máme se dobře, dnes bylo zas hezky, byt vitr, Maruska taky, staví se bez držení a občas udělá, zatim spíš náhodně nebo ve stanu pár krůčku. Narostly ji zuby, 3 nahoře, další se klubou. Ji s námi, nejradši zloutek, bulgur, okurky, rajčata, jogurt, chleba. Dnes nás hodinu zpovidali a fotili novináři v Groningenu, takže očekáváme, že budeme brzy mezinárodní hvězdy ;-) Spíme na louce, za mírného hukotu asi 90 větrných elekraren, které jsou na moři. S Holandany truchlíme nad mrtvými ze sestreleneho letadla a prejeme si, aby každý měl tolik času jezdit si jen tak po světě kolem, maximálně vlakem... Na snímku Maří na privozu.

Na cestě na sever a zpět domů

Naposledy jsme se hlasili z Amsterdamu, nadšení zdejší svobodou a pohodou. Přejedli jsme se tu holandskymi hranolky a v parku se aspoň na chvíli stali součástí této kosmopolitní společnosti. Večer jsme ještě u Haarlemu našli krásný rodinný kemp, kde Marenka z mola pozorovala ptáky,  Jenže jsme narazili, a to dost tvrdě. O pouliční sloupek. Jednou to přijít muselo. Nejprve se nic nedělo, ale postupně se nás vozicek začal hroutit. Polamalo se kolečko, stred a teď je to ve stavu, že se nedá jet dál. Včera jsme ještě s pomocí Boží najeli rekord 88 km a skoncili na farme u milého zubaře. První pozvání a dokonce i BBQ a jahody se šlehačkou. Žádný cykloobchod zde ve městě nám nedokázal pomoct, a proto čekáme nyní na vlak do Groningenu, kde prodávají vozicky Croozer, kde se definitivně ukáže, zda muzeme doufat ještě v nějaké naslapane km. Naše polamane kolečko je i pro cyklistickou velmoc Nizozemí oříšek.
Jinak jsme že zdejsi cyklistiky nadšení. Zakoupili jsme podrobny atlas, podle nejz můžeme jet kamkoliv. Systém je tu jiný než v CR. Páteř tvoří křižovatky znacene čísly, knootpunkte, takže se jezdí od křižovatky na křižovatku. My vyuzivame zemské cyklostezky, tzv. Landelijke Fietsroutes, LF. Vedou prirodou ponejvic a pres celou zemí. Z Amsterdamu jsme po nich dojeli přes 30 km most přes moře, tzv.  Afsluitsdijk až do krásného přístavu Harlingenu. Cyklista tu má jednoznačně přednost před auty, dokonce i chodci, takže jedeme plynule, nyní už bohužel ne.
Marenka byla poprvé u moře. Byl to zážitek pro všechny. Dávala si písek na hlavičku, lozila v písku, pozorovala vlny vody. Vyklubaly se ji 3 horní zoubky, tak už leccos pokouse. Nejradši loži po cyklobrasnach, nebo zkouší chodit za ruce.
Zítra uvidíme co dál, máme chuť jet, ale vozidlo ne...

Welkom in Nederlandje

Tak jsme to dokázali! V pondělí odpoledne jsme překročili neviditelnou hranici do Holandska, ve městě Millingen aan den Rijn. Ráno jsme vyjeli z vesela z našeho provizorniho nocleziste v luznim lese Rýna u Kolína. Zde bylo mraky lidí a poslední opilí Němci z oslav vítězství na WM, takže jsme se dlouho nezdrzovali a zamířili k Domů, kde je i nádraží. Procházející misionáři nám se slovy Jesus Loves You věnovali dobrý rozinkovy chléb. Nabízeli i koláče v pytli, ale ty jsme s díky odmítli, že je využije jistě někdo potřebnější. Pak jsme se nalodili na regionální vlak, opět pomocí velkého výtahu nadvakrát, abychom elegantně zrychlili nás postup a vyhnuli se průmyslovému Poruri. A když jsme v tom vlaku seděli, Poly zjistil, že můžeme jet až na konečnou, vpodstate na hranice. Kaca zapomněla v tom spěchu cvaknout jízdenku, tak jsme se svezli ještě dál než jsme si koupili a jízdenka zbyla na příště, průvodci, jak jsme již dříve zjistili totiž v německých vlacích nechodí ;-) Nebojte se, my se tu nemáme špatně, to je takový sport, pořídit to tu co nejlevneji, ale minule jsme silne nakoupili a vezeme plně tašky vytecnych zásob.
Ale zazitku se nahromadilo dosti, tak nyní k ním a tentokrat ještě něco o Marušce, protože to je největší tabornik expedice.
Přivítání v NL nebylo úplně pohostinne, silný protivitr, ostnatý drát oboustranně kolem cesty a navíc bez mapy. Tábořiště jsme ale briskne našli, u kanálu a u odpocivadla s mamutem, mapu pořídili a vítr ustal, naopak je teplo. U moře bude asi víc foukat Nyní jsme se již povozili po NL cyklostezkach a zemí přicházíme na chuť. Je tu krásné. Hned 1. den jsme projeli 2 národní parky. Dnes jsme navštívili Naarden s muzeem a hrobem Jana Amose Komenskeho, kde jsme se poklonili pan-ucenci, v Hus/Zem rodině popularnimu. V Amsterdamu jsme od přátelského Turka získali královskou porci hranolek. Pak odpocivajic v parku jsme zažili plno zajímavých zážitků jen pozirovanim okolních lidí ( sportovní trénink slecen, Poly, bitka černochu, Kaca).Viděli jsme kanály, lodě, holandske domky s rakosovou strechou, vetrny mlýn i vetrniky a především zvířátka. Ta miluje Maruska nejvíce. Ovce, krávy, kone, kachny, husy, občas i králík...ukazuje prstickem a třeba beee začíná docela zdarile umet. Maří ji s námi zeleninu, prakticky pořád, dostává ji do svého esusu i do vozíčku. Máme už svůj cestovatelsky režim, tzn. vime kdy spí a zbytek času odpocivame a jíme. Dnes jsme v rodinném kempu v Haarlemu z mola pozorovali kachny, lodě, husy a cyklisty.
Jízda na kole NL je vůbec kapitola sama pro sebe, to bude až příště, protože již máme také zazitku.

Máme 1000 km

Expedice 2KsV se nachází pred Kolínem, prave děláme pauzu a jíme tureckou chalvu a turecké sušenky na oslavu našeho 1000. uslapaneho km. Na to,že na začátku to vypadalo, ze budem do týdne zpátky, je to pro nás docela úspěch. Siestu přerušila až  prutrž mračen, útočiště jsme našli pod velkým balkónem.
Nyní máme v plánu se usidlit v kempu před Kolínem, provest dukladnou týdenní očistu a zítra se posunout zas kousek vlackem někam k Duisburgu, resp. asi 100 km před NL hranice. Pozn. Spíme u Rýna, v kempu chtěli 19 eur, vlakem snad dojedeme asi 60 km před hranici. Tam musíme sehnat mapu a podle ní zamířit skrz Holandsko k severu.
Nálada je dobrá, počasí přeje, slunce nepali, ale je teplo. Občas zaprsi, nyní vydatně. Noclehy jsme zatím vždy našli obstojné, být to vypadalo hodně mizerné, kdyz jsme vpravo měli Ryn, vlevo silnici a nepřekonatelnou železnici. Člověka může těšit, že jede Obere Mittelrheintal, což je velmi romanticka krajina chráněna UNESCO, ale když kilometry není vhodný plácek na postavení stanu, leda by visel v korune stromu, je to dost nepříjemné. Poradili jsme si ale vždycky, i tentokrát. Zahrnuli jsme do vesničky u hlavní silnice a zde se vykempovali na blízké rovne loucce...žádný nerudny dědek tentokrat nepřišel se slovy weg in 30 minuten, oder Polizei. Poly říká, že to naše táboření by naopak mělo být povinné, nic po nás nezůstane, kromě skrytých hromadek v lese, a naše praktická spotřeba činní několik suchých vetvicek na drivkac. Jedinou nepříjemnosti našeho táboření u vody je slimak. Vpodstatě na nás útočí, takže musíme dokonale zavírat brašny v predsince a schovávat jídlo do stanu. Ale asi pořád lepší slimak než medved, i když Kaca by z grizzlyho měla menší odpor.
Projeli jsme tedy romantickým údolím kolem Rheinu, kde na každém kopci ční nedobytny Burg, či Ruine. Na řece jezdí obrovske lodě, prevazne nákladní s kontejnery, nebo uhlím, ale i výletní parníky. Některým naší cestovní rychlosti kolem 20km/hod i stacime (do prvních terénních nerovností a zatacek). Na svazich tu pěstují vinnou revu, to je tradice a hlavni kšeft. Když je někde unesco, jsou tam i Japonci. Vesnice tvoří krásné hrazdene domečky.
Projeli jsme Koblenz, která má název od soutoku 2 řek Mosel a Rhein, nad nimiz se tyči hrdý Vilém I. a jezdí lanovka na hrad, opět spousta Japonců, byt se spíše jedna o kout německého nacionalismu (Deutsches Ecke), nechvalně proslulého. My jsme v Koblenzi podpořili opět tureckou menšinu velkým nakupem v tureckem supermarktu, kilo červené čočky, kilo bulguru, ad. a pekárny (baklava). Bude-li od včel v Podkozi med, naučíme se ji taky vyrábět ;-)
Dnes tedy Bonn, bývalé hlavní město, historicky z něj mnoho nezůstalo, ale narodil se tu L. van Beethoven. Také jsme jeli kolem mostu v Remagen, z kterého uz ční jen pilíře, kde Spojenci vstoupili v březnu 1945 do Německa.
Co se týče místního obyvatelstva, moc kontaktu nemáme, lidí ochotně radí, když stojíme někde s mapou, občas se nějaký cyklista dá do reci, pro ostatni jsme atrakce, ale vždy to ma svůj jasný začátek a zejména konec, žádné kamaradickovani, natož pozvání ;-)
Nezijem si ale špatně. Jedem si kam chcem. Ochutnavame různé druhy kebabu. Maruska si taky leze kam chce. Taky si ji co chce, nejradši sama a rukama. Stavíme si, kde se nám to líbí a tak si i spíme. Snad nám tak to dlouho vydrží...

Od Mohanu k Rynu

Počasí se od středy, kdy jsme od rána lezeli ve stanu a pozorovali šedou oblohu a tukani kapek do celty, výrazně zlepšilo. Tak jsme se ve stredu večer přesunuli o malý kousek, ráno zas o další a pak jsme jeden velký 130 km dlouhý usek kolem Frankfurtu překonali pomocí železnice. Byla to nejdražší nepouzita jízdenka v našem životě. 45 euro, z toho 10 za zavazadlo, i když kola tu jezdí zdarma, nám nadrazacka napocitala, protože nás autobus asi nepripominal kolo. A to jsme ještě dvakrát projeli město, než jsme našli to správně nadrazi. Nakladka probehla hladce díky velmi dlouhým vytahum jsme vyjeli zvlášť Poly s 2kolem a bagáží, zvlášť Kaca s Maru a vozíkem tazenym za oj. Jesteze jsme na místě byli brzy, dříve než důchodci, neboť jsme si mohli stroj i pohodlně otočit a az poté jej oni zaskladali svými, o poznání menšími velocipedy. Cesta probíhala dobře, Maruska byla spokojena a navazovala vztahy se všemi cestujícími okolo, což byly hlavně slečny, tak byl zas spokojený tatínek. Navíc jsme za jízdy dobijeli naše telefony a foťák. Průvodci se ale za 1.5hod nedostavil, což nás nemotivuje příště kupovat zas lístek.
Vystoupili jsme v Mainzu, což je velké město. Meli jsme tu menší hostinu, extra kebab a coko zmrzlinu, dohromady sa 10 eur, tak jsme usoudili, že chtít příspěvek na cestu by bylo dosti troufale. Ale Maří doprovázela zebrajiciho kytaristu tancem, vahali jsme, jestli ji nepujcit za podíl na zisku. Moc se ji líbilo ve zdejším Domu, který celý prelezla po 4. Osockovali jsme benzinku o vodu a jeli z města ven. Nyní již kolem Rýna. To je řeka mnohem větší než Mohan. Ale začátek byl velmi urodny. Zahrádky byly sice plne hospodařících Turku, kteří nám toho uz v zivote dali hodně, ale prilehle rozlozite sady nám poskytli parádní vísne, takove jaké jsme snad v životě nejedli. I Maru propadla polnimu pichu a z nízkých vetvicek si cesala a rozpatlavala vísně sama. Ideální pro rodiče ;-)
Přežili jsme nocni bourku, kdy Maru tancila v rytmu blesku a hromu. Ráno jsme navštívili místního lékaře, aby svou ostrou pinzetkou vyndal Marušce klíště z ucha. Nyní jedeme hned podél Rýna, kt. má vodu vysoko, co chvíli se tu plavi mohutné lodě a nad námi ční kopce a nedobytne hrady a zriceniny. Rynska romantika. Uvidime, zda bude kam hlavu složit...

Divocina kolem Mohanu

Hlásíme se z postupoveho stanoviště Miltenberg, resp. dnes již 20 km před Aschaffenburg. Stále pokračujeme, nikdy se nevracime, a to ani když namísto levé strany Mohanu vyslapneme omylem po práve. Ono je to tu znacene casto na víc směru a cyklostezka je na obou březích. Co se týče Mainradweg, tak je to opravdu vysoce luxusní stezka. Po povrchu by se nemusel bát vyrazit žádný inlinista, značení je téměř 100%, i ve městech, dokonce tu krásne značí i objizdky / Umleitung. S autem se Radler sotva potká a obvykle mu dává přednost. Často u stezky potkáváme lavičky, odpocivadla, případně dětské, či senior parky. Malo, skoro vůbec prameny s vodou. Terén je víceméně rovný, jen občas se nadjizdi na most, nebo kolem zdymadla, těch tu je mraky. Jediné, co nás vždy trochu potrapi, jsou šikany u železnice, nebo jiném neprijemnem miste, kt. nás very long vehicule opravdu obtizne vytaci. Potkáváme tu téměř výhradně důchodce, německé, kt. ale šlapou statečně, i v protisměru, obložení různým množstvím brasen, téměř vždy menším než my, neboť využívají různé Gaststatte a Zimmer Frei. Také na rozdil od nás se stravují v Biergarten, které jsou tu velmi četné, některé opravdu pěkně, ale o cene / kvalitě piva už jsme psali.
Krajina je zde, kde Mohan vykrucuje zatacku, nyní divocejsi, zvláště krásný je červený kámen (asi granit, Lenka BTX promine), z nějž tu trčí skaliska a obcas nějaký hrad, či ruina. Od řeky se pnou prudké svahy, připomínající ty kolem Kacaku a Berounky. Občas je střídají Weinberge, vinohrady, které letos zřejmě vynesou dobrou úrodu.
Z měst byl krásný Lohr a/M, ale i Wertheim, kde centrum tvoří sevrene úzké uličky hrazdennych domku, utulne dvorecky a kosteliky. Obvykle pozorujeme zivot ve městě, zda se, že není špatný, kaficka, kavarnicky, v každé vesnici se ted v létě koná Bier, nebo Weinfest, Bratwursty na těchto Volksfestech tečou proudem. Potkali jsme i pár mladíků v kroji, což jsou kratasy s laclem, pumpky a kožené polobotky. Jinak samozřejmě všude vlaji vlajky, ponejvic na autech, šampionát neboli WM tu hýbe světem.
Po nekolika dosti horkých dnech jsme shledali, že je na čase se umýt, Maruska vypadala už trochu jako cikane, a ubytovali jsme se v kempu. Za 2 osoby a malý stan jsme vyplazli 16.50, tak si říkáme, že tu vodu do kachnicky pro Marusku získáme snad jinak. Polní pich se nám ale daří dobře, a to nás drží nad vodou. Dnes jsme měli vytecne nové brambory s cuketou a mladou cibulkou a nás jediný vklad bylo zde zakoupené máslo naší oblíbené značky Gut&Gunstig (za euro vyjde levněji než v CR). Po dnešní návštěvě sadu skoro můžeme vařit svestkova povidla... I Marušce čerstve ovoce a brambory chutnají víc než presnidavky.
Počasí dnes, noční déšť, který ráno nepřestal, nás donutilo zůstat na noclezisti u jezera asi do 16h. Tak jsme si uzili, aspoň někteří, tu vandrackou pohodu, kdy prší a ve stanu se dá jen ležet, spát, nebo jíst, je-li co. Kaca zprvu neměla moc dobrou náladu a chtěla stopovat kamión do Cech, ale oběd to spravil (Poly opět prokázal mistrovské ovládání vařiče drivkace s vlhkym dřevem ve větru). Teď jsme se ale o kus premistili a zítra bychom rádi překonali hustě osidleny úsek kolem Frankfurtu vlakem až do Mainzu. Zde vyrazíme podél Rýna, ale také plánujeme část kolem Kolína přejet s železnici, uvidíme, jaká bude první zkušenost s přepravou 2KsV u Deutsche Bahn. Jsme v půlce výletu, tedy časově, km pres 700.
Napiste nám komentář, budete-li mít chuť.

Prvních 500 za námi

Expedice 2KsV se hlásí od Sweinfurtu, neboli svinskeho brodu, jak jsme si název dalšího velkého města na Mohanu pro sebe přeložili. Pokračujeme zdarne kupředu, nikdy zpet, po malých kouscich, z každého km máme radost, tendence je vzestupna, takže paráda.
Jsme takoví tandemovi sprinteri. Dlouho připravujeme akci a odpocivame, ale pak když Maru usne, slapeme do pedálů jak zběsilí. Toto úsilí se nám vyplatilo, dnes 59, včera 58 km. Včera jsme si prohlidli historicky Bamberg. Město je to příjemné malé, u řeky, centrum opravdu hezké, ale trochu baby unfriendly. Uhnizdili jsme se tedy s kebabem a Maří na schodech kostela. Maruska si mezitím svými kousky a cukrbliky od trhovkyne vyzebrala banan, bohužel u plinek a vyziv v drogerii se nám podobný kousek již nepovedl. Další vec, kterou Marus dostala, byla zmrzlina, její první v životě, a sice od německého důchodce v Biergarten, kde jsme se zastavili, abychom zhlédli zapas Německo:Francie a okostovali německé pivo. Zápas sice Němci vyhráli, ale pivo Poly v parnu vytáhl skoro na ex, řekl, že je to taková vodicka a za dva kousky jsme zaplatili 5 ojr, ani jsme nemrkli. Tím stížnosti na zdejší drahé poměry nekončí: chleba 3 E, houska v přepočtu 10 Kč.
Naštěstí se na nas dnes usmalo štěstí a do cesty nám prisly nečekane ovocné zne a z nás se pomalu stávají fruchtariani. Začalo to večer, když jsme kolem 20.h.  hledali, kam v mestske aglomeraci hlavu složit. Co čert nechtěl, na Mainradweg jakýsi nadsenec  vybudoval rakosove bludiště/labyrint, kde se parádně schovalo naše teepee a jako bonus Kaca nacesala pytlík rybízu a hrst malin, kt. tu byly vysazeny tez. Když jsme rano pokracovali, zjevilo se u cyklostezky opuštěné jahodove pole (nevadi nám, že jsme paberkovali již ty druhé horší jahody, nabrala jsem plný pytlík) a pak ještě spadane zrale švestky v sadu. Tak máme plná břicha sladkého ovoce a hned lepší náladu, že je to přeci přátelská země, ten Dojcland.
Dnes jsme se svezli privozem, coz byl zejména pro Marusku zážitek a pokračujeme krajem, nyní již plným mohutných vinic na svazích směr Wurzburg.
Ze zdejších energetických reálií jsme si všimli jedné Atomkraftwerk, pod níž jsme spali a zřejmě byla v provozu. Jinak se tu ale velmi často točí vrtule, a to i ve zdánlivém bezvětří, a na třetině střech jsou panely, teplovodni, nebo fotovoltaicke. Také jsme potkali korenovou čistírnu odpadnich vod.
Co se mi též líbí ze zdejsi ekonomiky, jsou hrde nápisy živnostníků. Tak například: Peter Neumann, Musikunterricht, Ulrika Fritz, Steuerberaterin, Hans Muhle, Sudobst und Gemuse...věřím, že jednou budu mít taky takovou cedulku v Podkozi, napr. Rodina Polackova, kozí sýr a jogurt.
Foto dokumentuje nasi večeři ve stanu, kucharem je Poly a zastavku ve Sweinfurtu.

2KSV V BRD

V sobotu po poledním jsme překročili hranici, vypadalo to jak v pohádce 3 veteráni, my 3, c.k. patnik se lvem AN 1700 něco, dřevěná budka v lese a jinak nic. Hned jsme se krasne vyvezli po německé cyklostezce, libujice si nad povrchem i profilem, leč obojí i počasí se zhoršilo a Maru chtěla lozit, tak jsme ji cpali boruvkama, dobry objev. Davy nas tu nevitaji, jen kopecky a občasné (silne) přeháňky.
V neděli jsme se přesunuli téměř 50km do hor Fichtelgebirge, český Smrčina. Vysoko v lese se tu nachází lesní divadelní scéna Festspiele Luisenberg. Mimoděk jsme tu spolu s 2000 německými diváky naslouchali operním ariim, zatímco Maří zkoumala podmaceny les. Byla to dosti bizardni scéna, Poly při vysokých tonech tuhl. Ještě bizardnejsi ovšem bylo ráno dalsi den. Pote, co jsme konečně Waldstadion opustili a zbytek večera tlačili ty nejparadnejsi kopce (naše koleso po piskovych lesních cestách poněkud oře), ocitli jsme se uprostřed stejně scény znovu! Stejný dědek na parkovišti, stejný pramen na vodu, stejný kontejner, kde vyhazujem odpadky... Nevyšla Polyho zkratka. K jeho omluvě dodávám, že navigace je jinak bezchybna a bohužel v tomto tezkem horském terénu zrovna chyběla mapa a jelo se tzv. podle citu a kompasu.
Další den jsme se ale z horského masívu již úspěšně vymotali a nejkratší cestou zamířili na skutečný začátek naší Cesty, Main Radweg, resp. její počátek u Weisser Main. Byla jsem celkem překvapena, když u potoka, kde jsme zastavili pro vodu, Poly prohlásil, že to na 99% je Main a pramen je kousek výš... tak jsme to dokázali, jsme na zacatku, pomyslela jsem si...
Nyní již víme, co obnáší Main-Radweg: v drtive části placaty a hladky profil, výtečné značení, častá odpocivadla. Konečně přišel na řadu i jeden z našich průvodců, prozatím prvních 500km do Mainzu. Dojemně jsme též postali na mostě nad soutokem Bílého a Cerveneho Mohanu u města Kulmbach, barva prý se odvíjí od splavovanych hornin, a hodili dubovou vetvicku s tím, že se třeba u moře setkáme ;-)
Co se týče našeho všedního dne v Německu, je tu pár rozdílu oproti minulé expedici JK2K. Zaprvé voda. Není obvykle veřejné dostupná ze studní a pramenů jako v GR, UKR či TUR. Zadruhé táboření. Není tak jednoduche, sice je min haveti, ale všude civilizace a těžko hledat pěkně skryté místečko. Zatřetí místní obyvatelstvo. Veskrze přátelské, ale rozhodně ne tak pohostinne jak Allah káže. Myslíme, že i Krestanovi by Host do domů, Bůh do domů nemělo být cizí, ale s politováním konstatujeme, že jsme zatím od mistnich nedostali zhola nic, kromě 2 map od sympatického pana varhanika. Naopak jeden pán nás místo pohoštění ze svého (neoznaceneho) pozemku vyhnal a donutil nás tak sbalit domečky a sníst naší pohankovou snídani o pár metrů dal, na stezce. Dnes jsme ale tuto nevstricnost částečně vykompenzovali sberem hrachovych lusku na poli a taškou výborných tresní srdcovek (Poly vylezl na strom). Ušetřili jsme tak odhadem 10eur, 0.5kg třešní je tu za 2.5-3 ojra.
Co se týče pametihodnosti, omezujeme se na rychle projížďky centry měst. Na muzea není čas, hrady a kláštery byly zatím hodně na kopci. Jsme v Bavorsku, v každé vesnici je pěkný starý kostel a radnice. Co obdivujeme jsou Fachwerkhäuser, hrazdene domy, mnohdy zachovalé, tvořící celé náměstí/ulice. Také jsme jeli pod dvěma keltskymi kopci, uměli si to tedy vybrat. Hradiště Vladař v CR a hora Staffenberg. Intenzivně se tu hospodaří, děláme si obrázek o Bavorském zemědelci a asi se nemá špatně (soudě podle mohutných strojů), obdělava a dělá se tu kdejaky kousek země. Z místních specialit jsme zatím nekoštovali, naopak jsme náhodou vlezli do ruského supermarketu a koupili ruskou smetanu, gruzinsky sýr a polské zelí.
Už jsem se skoro vyčerpala a Vás jistě unavila. Tak tedy jen krátce o Marušce: dosti se osamostatnila co se průzkumu terénu týče, miluje zemědělská zvířata i městské holuby a dnes se poprvé koupala v nafukovaci kachnicce (jsme poprvé v kempu, mají tu i pračku!)
Zítra zas vstanem, sbalíme naši mobilní domácnost a vyrazíme dál po cestě kolem řeky, kam, to sami nevíme...

Ladime rezim a vyjíždíme z Cech

Nase vyprava pokračuje. Pomalu, ale jistě. Středa byl náš první den, kdy jsme jeli celý den, tedy v uvozovkach. Vyjeli jsme cca v 11h z Kozlan, ale za Kralovicemi nás chytla bourka, vykempovali jsme se, zcela šťastně v bufetu u kempu, i s umyvarkami, pak když Maruska usnula, prejeli jsme nejdelsi úsek, do Manetina, zde opět vykempovani na baroknim náměstí se zámkem a dojezd na nocleziste v lesiku. Celkem 45 km.
Druhý den jsme v uhrnu jeli asi 4 hodiny, o přestávku se obstaraly prázdné kolo v Lazanech a oběd v Touzimi. Spali jsme pod stromy na louce
Dnes jsme sjeli do Mariánských lazni, zatím kempujeme, poobedvali jsme a až se Maru unavi, vyrazíme k hranici. Tempo máme pomale, ale pohodove. Odpočinou si všichni. Ve stanu spí Marus krásné, basti výživy, s nami rajčata a okurky, chleba, občas pacholik. V noci se tulime a zima není. Je skvělý partak do naší expedice. My makame, ale zase ne přespříliš. Už jsme viděli srnky, divoké déle, danky ( v oboře) a zajíce, dále blize neurčené dravce. Zatím nás to baví a Maruskou zda se taky.

Rozjíždíme expedici

Tak jsme vyjeli, i kdyz to bylo snad nejtěžší. V pondělí v 17h z Podloží, za doprovodu odvazneho Tomáše, s vydatnou pomocí Sisa při tlačeni do kopce v Podkozi. Toho tlaceni bude ještě celkem dost... Máme 2kolo, 5 hrazen, a to ne lehkých, 4+3 láhve na vodu a hlavně vozovek s nasi malou Maruskou a jejími věcmi, cca 30kg.
Nicméně první.den se podařilo.dojet do Skryji, i s pivem u Rozvedcika. Tam jsme pobyli dopoledne a prejeli přes Cilou až do Zvikovce, opět pivo, nocleh pred Kozlany. Dnes ve středu spíme za Manetinem, přestali jsme déšť, pěkně nasockovani v kempovem bufetu, i prejezd k.rece Střele dolů a zase nahoru, místy tlačic. Cca 45 km za cca 5 hodin jizdy.
Maruska je dobrá, dnes byla na nocnicku. Cestovat můžeme jen když spí, nebo je na zádech. Vesele leze po stanu a rozhlíží se na každém novém místě.
Uvidíme, jak to bude pokračovat...ale je to tu krásný kout země. Zdravime z lesa v Karlovarském kraji!

Zase nasedáme - zase jedem

Loni v létě jsme měli pauzu, 2kolo stálo zaparkované v altánu. Zato v chatě bylo živo - vylíhlo se mláďátko, Maruška, T.S. Matylda.
Teď jsme vybaveni již druhým vozíčkem, kvalitním s odpružením, mobilním nočníkem, skládací vaničkou i postýlkou... a zase jedem.
Netušíme, jak to zvládnem, náš 200 kilový kolos plus 20 kg vozíček. Netušíme, jak se to bude líbit Matyldě, nyní 11 měsíců. Netušíme, jak budeme mixovat příkrmy bez mixéru, kde budem brát vodu do vaničky a jak se bude nočníkovat v outdooru. Ale věříme, že to dobře dopadne.
Namířeno máme na západ - Poly našel krásnou trasu přes Křivoklátsko a Slavkovský les až do Němec. Zde podél řeky Mohan až do Rotterdamu. Holandskem k severu, do Hamburku a dále přes Německo kolem Labe zpátky. Nějakých 3000 km. Po totální rovině. Uvidíme. Věříme. Vyrážíme:
Cykloexpedice II - 2KsV - 2kolem s vozíčkem - Podkozí - Nizozemí - Podkozí.

To si snad delate kozy

Takove bylo nase privitani na Slovensku. Jak lahodne znelo nasim usim. Predchozi vecer jsme to same - a mozna i neco peprnejsiho rikali my, kdyz nas nepustili pres hranici v Uzgorode. Sice se pise, ze to jde, na strankach Ministerstva vnitra SR, ale nas velociped celniky coby motorove vozidlo nepresvedcil. SPZ bychom si jeste vyrobit dokazali, ale s technickym prukazem to bylo horsi. Pekne jsme si 2 hodiny na ukr. prechodu postali a pozorovali predavani uplatku v primem prenosu. My ale zadny nedali a zaverecny verdikt byl tedy "net mozno". Na obranu Ukrajincu ale dodavame, ze to zrejme zasekl slovensky nacelnik; pravda, byl to prechod jen pro auta a motorky, ale to my jsme skoro taky, navic to maj blbe na webu.
A tak jsme s vecerem jechali bez vody a jedine hrivnicky v kapse dal, na 40 km vzdaleny dalsi prechod. Vodu jsme ziskali z karpatskeho medvediho pramene, noc preckali v nasem utulnem bezdomoveckem stanu a zbrzka rano jsme v plne polni tasili pasy na celniky. Ten ukrajinsky nam dukladne prohledl nase leky na prujem a jine, ten slovensky nas  - pote co jsme povypraveli o nasi ceste - uz jen privital slovy z titulku. V nedeli rano jsme tedy uspesne vstoupili na uzemi spratelene Republiky Slovenske a hned jsme tryskem vyrazili smer Presov, cimz jsme vytvorili nas novy dalkovy rekord 144 km. Tim jsme taky dosahli magicke hranice 3000 km na expedici JK2K.
Ze zajimavosti po ceste bychom jmenovali setkani s Francouzem Robertem na krizovatce (my z vychodu, on z jihu), ktery mel dost pres 50, ale varoval nas, ze jakmile zacal se svym kolem a vozickem objizdet vselike krajiny sveta, uz nikdy neprestal, protoze to je teprv ta svoboda jet si kam chci a jak chci. Dale jsme projeli kolem hradu Cicma a Kapusany, u prvniho vari chutny vyprazany syr, u druheho toci kofu.
Zde take doslo, aniz bychom to jakkoliv planovali, k prvnimu rodinnemu setkani, a sice jsme se privitali s Monikou, Martinem a jeho milymi rodici, kt. zrovna jeli z Domasi (prehrada). Vyvinulo se z toho mile pozvani do Presova, coz jsme pri zurici bource uvitali. Moc dekujeme Martinovo dedeckovi za azyl a prijemne privitani a Martinovi a Monice za skvelou veceri: nachytane candaty a okouny a dobre houby a M. mamince za skvelou fazolovku. Jako bychom uz byli doma.
Ale jeste nejsme, nase cesta nekonci, pokracujeme stredem Slovenska pres vrchy a vrchoviny, zrejme do ctvrtka vecer. Chceme dojet co nejdal, nejmene vsak do Banske Bystrice. Leje ted jako z konve, ale 2kolo jede dal...
Tesim se na Vas (Poly prej ne;-)

Stale putujeme Ukrajinou

Od soboty, kdy jsme se z Moldavie vratili na Ukrajinu, jsme urazili pekny kousek - padl i novy rekord 108 km/den. Z urodnych plani a lanu, kde rostla slunecnice, kukurice, pohanka a obili, jsme prejeli do Karparskych udoli, kde se na stranich susi seno, pasou kravy a v lesich tezi drevo. Navstivili jsme pevnost v Chotyni a zajeli si do mesta jmenem Kamenec-Podolskij na dalsi zamek, kt. nam mistni doporucili coby 'krasivy'. Dovnitr jsme ale po zkusenosti z Chotyne nesli - tam Ukrajinci vybirali na nas vkus dost vysoke vstupne a vevnitr nebylo temer nic k videni a uz vubec ne anglicky, spokojili jsme se tedy jen s prohlidkou zvenci. Dalsi den jsme dojeli poradny kus do Cernivcu, take pekneho, historickeho mesta. Za nim putujeme horskou dolinou do mesta Verchovina. Vcera jsme vystoupali dve sedla skoro 1000 m.n.m., vjeli do Zakarpatske oblasti a zacali odpocitavat kilometry do Mukaceva, aktualne 165 km. Cesta uz je krasna, ale jeli jsme i po prachu se sutry, kde asfalt snad nikdy nebyl.
V Karpatech se nam moc libi, vcera jsme po dlouhe dobe spali v lese a dokonce si opekli klobasku. S hygienou jsme na tom relativne dobre, vykoupali jsme se za uplnku v rece. Mistni velke vedro zpusobuje velke poceni, coz vadi zejmena na hyzdich, ale zasypu mame dostatek. Dalsi obtiz, se kterou se potykame, je navrat do zakleteho cyklu 1 den = minimalne 1 pichnuti. Zakoupili jsme dalsi tri duse, jsou lepsi nez ty z Tbilisi a ty praskle jsme si dnes nechali profesionalne zalepit v autodilne. Snad uz na Slovensko dojedem.
Lide jsou fajn, zdravi nas. Jsme prekvapeni, kolik muzu odsud, ale i z Gruzie slouzilo v CSSR - Rusove okupaci asi jen ridili. Bohuzel heslo "host do domu Buh do domu" tu moc nefrci, tak jsme dostali jen pozvani na caj od typa, co taky strezil v Cechoslovakii socialismus. Strava na Ukrajine nic moc, to nejlepsi jsme si zatim uvarili sami na drivkaci: fazolove leco a pohanku s cuketou a lilkem. Chutnaji nam ale pirozky s povidly, nebo bramborem.
Plnime i prekracujeme denni normu 70 km, takze bychom podle planu meli byt v sobotu vecer na Slovensku, na coz se celkem tesime.
PS. Foto: Dreveny kostelik z roku 1780 ve meste Vorochta (BOPOXTA).

Na skok do Moldavie

Nase ukrajinske dobrodruzstvi jsme zahajili novym rekordem: nelenili jsme a najeli 106 km a to navzdory tomu, ze ukrajinske komunikace vedou soutez o nejhorsi cesty na nasi ceste, jsou proste plachoj, to uz rikali kamionaci na lodi, nyni konecne rozumime.
Nakoupili jsme si na trhu v Jampilje a prohlidli jsme si predkrestanske myticke misto Bushu, kde je spousta do kamene vyrytych soch, postav a krizu.
Dali jsme na Olousovo vyzvu a zkusili prejet do Moldavie. Tedy nejen kvuli Olousovi ale taky by to tudy melo byt kratsi a my jsme zvedavi. Prechod pres reku Dnestr spolu s houfy prodavacu malin probehl v celku lehce, uplatky nebyly treba, jen Ukrajinsky pohranicnik si vybral par exotickych minci do sbirky, cimz ochudil Polyho sbirku. Za rekou jako by byl jiny svet, lide veselejsi, vetsi neporadek a nouze, ale abychom Moldavanum zase nekrivdili, nejmene dve zenusky, u nas by se reklo Cikanky, v tech 8 vecer natiraly plot. Jazykove jsme do M. vybaveni dobre- rustinu jsme si jiz znacne vylepsili a obohatili a Poly zna i rumunsky. Dnes jsme tedy pobyvali v Moldavii. Rano Poly vymenil nas vytahany retez, takze zase zabirame z plnych sil,  dnes 84 km. Navecer jsme z Moldavska opet vyjeli, denni exkurze stacila, par lidi se ptalo,jestli mame pistol a varovalo nas pred pitim, nebo dostanem klackem po hlave a kolo bude fuc. Nastesti se varovani nenaplnila -- drzime se abstinence. Zitra chceme navstivit Kamenec-Podolskij a zamirit na Cernovce, nasi branu do Zakarpati. Po strance stravy se nam dari vytecne: dostali jsme 10 vajec, 4 okurky a kopr, zakoupili vytecne briosky a polnim pichem ziskali dve cukety. Take jsme cesali tresne a morusky. Teren je sice kopcovity, ale zatim mirne, nalada v muzstvu tedy dobra. Vsichni lide nam zatim poprali stastnou cestu, Cechy nekteri znaji dobre, rodina, nebo oni tam pracuji.
Tak uvidime, co prinesou dny dalsi.

Privet Ukraina, privet Odesa!

Mozna byste si mysleli, ze plout skoro tri dny po Cernem mori bude velka romantika, to je ale omyl. Na palube se dalo pobyvat jen kratce po usvitu a pred zapadem slunce, jinak se tam varili vajicka. Nase kajuta byla privetiva, dalo se tam 24 hod lezet v mirnem chladku, k dispozici vlastni evropske WC a zatuchla sprcha s teplou vodou, dosytosti jsme si toho komfortu uzili a nekolikrat omyli kstice, sanice i zadnice.
Krome dvou vypasenych Iru a Polaka, vsichni motorkari, jedne nepolibene Nemky a ctyr chladnych Noru tvorili posadku prevazne Gruzinsti a Armensti voditele, tedy kamionaci. Zen zde bylo nepomerne mene a mladych jeste min. Byla s nimi velika legrace, pozvali nas na party v lodnich kajutach, kde bylo
vina, konaku a cigaretoveho dymu hojne (na pozarni detektor staci nasadit plastovy kelimek:-). Ale styskalo se jim po hrejive, zenske naruci. Potom co jeden chlipny kamionak projevoval nadmerny zajem o Kacu, uz radsi porad chodila jen s a za Polym, zde manzelem, jako ovce. Volny cas, kdy se manzel valel v pelechu jako medved v brlohu, vyuzila jako pilna vcelka a usila novou vlajku, neb tu starou jsme zapomneli ve vlaku.
Take jsme dostali 3x denne teplou, vydatnou ukrajinskou stravu. Kaca ji bohuzel druhy den rano vrhla a zbytek dne tisila katar strevni, Poly se od jidla ani prujmem nenechal odradit. Toz dekujeme za svezeni, Ukrajinsky trajekte!

V Odesi jsme si vydechli, ale ne mnoho, protoze je to velke mesto (1 mil. obyv.) a vsude jezdi auta. Prohledli jsme si ulice slavneho mesta, kde se misily kultury, od recke po ruskou a tesili se dojmem, ze mame moznost pobyt v Perle Cerneho more. Necekany utulek pro nasi palatku poskytl horolezecky tabor u more, meli tu vse, zachody, vodu i koupani a rano se na stene poradaly zavody decek v lezeni-ta splhala! Horolezci jsou vsude na svete, krome Pavla Bema, dobri lide, tak jsme tu vklidu a levne prespali. Ukrajina, tedy aspon co jsme z ni zatim v Odese poznali, se spis pocita k Evrope, nez k Vychodu, a tak jsou tu ceny ceske, nebo vyssi, pivo Staropramen, Krusovice a VP Kozel a krasne divky necudne odhalene. Snad bude na venkove lip!

Podarilo se nam ale sehnat 3 krasne mapy u sympaticke ucitelnici, podle nichz jistojiste trefime domu. Vlakem jedeme smer Vinnytsa (jednoduse Vinice), ale vyskocime driv a pres Kamenec-Podolskyj, Cernovce a Uzgorod, tedy Zakarpati, poslapeme uz jen 2kolem domu.

Diky, ze nam pisete a komentujete, vsecko cteme,  mame z toho radost a tesime se na Vas!
PS. Kaca ve vlaku zajistujic 2kolo proti padu.

Vyplouvame z Gruzie

Pri srovnani casovych a cyklistickych moznosti jsme si dojeli do Borjomi vlakem a odsud se dale posunuli k mori take vlakem. V Borjomi maji vyhlasene prameny, ktere kdysi lecily sovetske pohlavary, dnes tam potkate spis mraky ukricenych gruzinskych deti jak behaji s kanystry od pramenu k pramenu. Borjomi lezi v nadherne kopeckovite krajine, pristi nas vylet, jen s batozinou, bude smerovat do zdejsiho narodniho parku.
Z Borjomi jsme se priblizili na zel. krizovatku Khashuri, vlak vzdalenost asi 30 km jede 1.5 hodiny, 2kolo to jede za stejnou dobu.
Pri cekani na pozdni nocni vlak do Senaki jsme si uzili druzby (alkohol my net) a pozorovani nocniho zivota na nadrazi. Vzdy kdyz prijede vlak, nabehnou babusky s taskama a za melodickeho vyzpevovani nabizi svoje zbozi. Jeden typ nas tak vasnive z celeho gruzinskeho srdce zval domu, az to hranicilo s obtezovanim. Kdyz jsme pozvani neprijali, pac nam jel ten vlak, daroval nam 2 teple chleby a kosili, kterou prave sundal, bylo to asi znameni, ze na ni bylo napsano Katherine a on se jmenoval David, byl z nas uplne hin. Kosili teda vezeme dom, pro Polyho na plesovou sezonu. Ten vecer jsme jeste dostali 3 placky chacapuri, takze se nam to cekani na vlak celkem vyplatilo.
Na bicykli jsme pak dojeli po pobrezi z Poti do Batumi. Po ceste jsme si dali slofik pod platany, nez nas vzbudili kolemjdouci chrochtajici pasici. V blizkem potoce piskala zaba, kterou prave ulovila zmije.
More je krasne, ale brehy plne vetvi a odpadku. Tam, kde jsou plaze, se i uklizi. Koupani jsme si uzili dostatecne. Batumi je prijemne primorske letovisko, samy hotel, kolonada, promenada a palma. Potkali jsme tu take prvni ceske a slovenske bratry, proste sem musi kazdy. Navstivili jsme tu take internetovou kavarnu, kde jsme se docetli pomluvy na Moldavii, tama tedy nepojedeme, strkat dolary mistni mafii, to je to posledni, co chceme. Zkusime se svezt vlakem z Odesy do Chernivstku a pak si pekne doslapat pres Zakarpatskou Ukrajinu domu. Tati, jak se jmenovala ta vesnicka, co se v ni narodil deda?
Jo a v Batumi ma nejlepsi kebab jeden Syran, smele konkuruje i kebabu z Keleti.
Uz jsme na lodi. Na recepci, kde pani prideluje kajuty, se podivila, ze nemame okno, takova nahodicka! Povida, ze to neje charaso! Dejte 30 dolarku a budete mit i okynko. Podekovali jsme, mame hotovost asi 1 USD a uplatky a zebrotu nedavame, i tak je kajuta to nejlepsi, kde jsme za posledni mesic spali. Ve stredu rano - po 55 hodinach plavby - pristavame v Ilichevsku.

Druzba ve svatem meste

Bojove ukoly v Tbilisi se podarilo splnit, mame pekne duse, lepeni (zaplaty jak na autobus) a nedelni listek na lod. Pri nakupu obojiho vznikly vtipne scenky, kdyz Poly a Kaca, obaleni prachem cest a cestovatelskou spinou, zamestnali v nabliskane bance celkem 3 prepazky a  5 fesackych urednic, nez vyridili uhradu penez za lod. Zmenili jsme plan dle aktualnich moznosti a preplavime se z Batumi do Odesy.
Jinak jsme si Tbilisi zbezne prohlidli pri jizde na 2kole, ale provoz tu byl tak husty, ze kapitan mel co delat, aby to vsecko uridil.
I vydali jsme se do Mskhety, svateho mesta, kde jsme si prohlidli dva UNESCO kostely, pravoslavne chramy. Svati z obrazu na nas mrkali ze vsech stran, ale jako Gruzinci jsme je nelibali.
Vlak do Borjomi mel jet az v pet, bagaz nam hlidali policiste na nadrazi (nadrazaci tu nejsou). Sli jsme se obcerstvit do restaurace, Poly mel strach, ze bude moc turisticka. Nebyla. Dali jsme si khinkali, varene tasticky plnene masem a od vedlejsiho stolu, kde hodovala parta Gruzincu, nam na stole pristal prvni panak. Pripili jsme si za nas i za vas. Jenze nasledovaly dalsi, pak si Gruzini prisunuli i stul, zasobili nas dalsimi khinkali a masem a pripijeli na druzbu. Pak ma Poly okno. Bohuzel, pohledy, ktere snad dostanete, jsme psali prave v teto dobe, no, uvidite a sbad nam to prominete. Kdyz nas na nadrazi videli, rekli, ze musime oddychajet a do vlaku nas pustili az rano, nocovali jsme v cekarne, nebylo to tak spatne, i vodu meli na nadrazi. Zarekli jsme se, ze uz pit nebudeme, ani tu, ani doma, ani jinde, ani kdyz to bude na pratelstvi narodu.
Mame uz celkem malo casu, z Borjomi se snad jeste kousek popovezem vlakem a pak po pobrezi az do Batumi. Listek
(4 hod jizdy, 120 km) stoji 1 lari, to je 12 Kc, to je levnejsi nez poplatek za WC, ale tam jsme si ve vlaku netroufli.
Foto: 1) Katedrala v Mskhete. 2) Poly nocuje v cekarne a oddychuje po druzbe.